Každý z nás, dříve narozených, si pamatuje na klasické hliněné kuličky v pytlíku, desetníky na čáru, skákání panáků a další naše dětské napínavé hry. Před každou školou hrálo několik part ty kouzelné hry. Každý se snažil získat od svých soupeřů co nejvíce kuliček a desetníků. Vždyť také v té době byl rohlík za 25 haléřů a dršťková polévka (jídlo pracujících) za 2 kačky. Tak, kdo by považoval výhru kolem koruny za málo?
Proč se tyto, tak zábavné hry nějak záhadně, bez většího zájmu, vytratily a dlouho o nich nebylo nikde slyšet, je záhadou. Jó, existuje nějaká oficiální soutěž. Dokonce i nějaký svaz kuličkářů. Ale na ty naše tehdejší kuličky a nadšení nemají. A ty jejich příšerné plastové důlky. Zkrátka jiná generace.

Bohužel je dnes takřka všechno zatravnělé, a povrch s obyčejnou hlínou se ve městech hůře hledá. Ovšem když se člověk snaží, najde se.

Ještě k našim tehdejším "pravidlům":
Kuličky.
Našel se vhodný plac a na jeho jedné straně se udělal dostatečně veliký a hluboký důlek. K tomu stačila většinou bota, kdy rotací podpatku se důlek poměrně dobře vykroužil.
Na druhé straně se udělala výchozí čára, ze které se házelo. Kdo vhodil svojí kuličku blíže k důlku, měl právo první cvrkat. A cvrkal do kuliček tak dlouho, dokud se mu dařilo je posílat do vyhloubeného důlku. Když tam kulička neskončila, cvrkal další. A tak se postupovalo až ten, kdo dal poslední kuličku do důlku, bral všechno.
A jak se cvrkalo? Přeci dvěmi prsty. A to vertikálně nebo horizontálně. Zvláštní cvrknutí bylo takové lousknutí prstů. To dávalo kuličkám větší dynamiku a delší dolet. Kulička se nesměla nikdy sunout prsty. To bylo zásadně nepřípustné.
Ještě existoval takový vtípek starších spolužáků. Někdy došli k důlku, zpravidla plného kuliček, zvolali "Rabas" a důlek vybrali. To bylo dost nepříjemné, protože kuličky už nevraceli.
Čára.
Nakreslila se cílová čára, která se v pozdějších dobách rozšířila o tzv. domeček. Ale nejprve jen k té čáře bez domečku. Hráči postupně házeli z další čáry (místa výhozu) desetiháleře k cílové čáře. Ten kdo byl k ní nejblíže, vzal všechny vhozené mince. Pořádně s nim v dlaních zatřepal zvolal "Panna" nebo "Orel" . Mince po té upustil na zem. Mince které dopadly shodnou stranou zvolání, ty si házející vzal. Ostatní předal druhému v pořadí a ten postupoval stejně. A to až do té doby, dokud nebyly všechny mince rozebrané.
U čáry s domečkem byla jedna úprava. Pokud vhodil svojí minci do domečku, zůstávala mu a navíc první bral ostatní mince na "losovačku".
A co byla "Panna" a "Orel"? Šlo o strany mincí. Tam kde byl lev (státní znak), byl "Orel". Druhá strana byla "Panna"
Panák.Toho spíše skákala děvčata. Nakreslila se taková postava (hlava rozpůlený kruh na dvě části, krk jeden čtverec, paže několik čtverců a pak tělo jen čtverce pod sebou. Jednotlivé díly byly dost veliké, aby do nich mohl člověk skákat. Pak stačilo vzít kamínek a postupně jej vhazovat do jednotlivých polí. Začínalo se spodním a po prohození všech polí se končilo zase u toho prvního. Poenta této "hry" tkvěla v tom, že se pokaždém vhození musel panák předepsaným způsobem odskákat (na jedné noze) s vynecháním pole, kde byl umístěn kámen. Ten se bral až při spáteční cestě. A člověk nesměl vynechat žádné pole a i při sbírání kamene udržet rovnováhu.
Tahle hra nás kluky moc nebrala, ale holky ano. Ty skákaly ještě nějakou gumu.
Nás, kluky, brala spíše odrážená s míčem apod.